Historie
Kožlany patří mezi střediska s nejrozvinutější tradicí výroby keramiky a hrnčířiny již od roku 1351, kdy byly povoleny pravidelné trhy. Na nich prodávali své výrobky i hrnčíři, ale první písemné zprávy jsou až z poloviny 17. století.
Hrnčíři se sdružovali v cechy a zanechali v Kožlanech mnoho písemných památek. Z nich se dovídáme již od počátku 18. století o počtu mistrů, jejich tovaryších a cechovním životě. Jména uvedená v cechovních knihách svědčí o tom, že hrnčířské řemeslo se dědilo. Nacházíme zde hrnčířské rodiny Šubrtů, Hoffmanů, Rabštejnků a Vožehů.
Do poslední třetiny 19. století se v Kožlanech vyrábělo z místní hlíny, která byla dobře tažná a dala se vytočit do tenkého střepu, tzv. měkoty. Bylo to křehké nádobí vypalované na teplotu 900°C v homolových nebo milířových pecích, polévané klejtem, t.j. olovnatou glazurou a různými barevnými přísadami. Proti jedovaté olovnaté glazuře byly již od počátku 19. století vydávány zákazy, avšak hrnčíři ji stále používali pro její dostupnost a tavitelnost při nízké teplotě.
Od počátku 20. století došlo v Kožlanech ke stabilizaci počtu dílen, které pracovaly celou první republiku. Byly to hrnčírny malé a pracovali v nich 2-3 lidé, většinou příbuzní. Do 1. světové války pracovalo v Kožlanech 8 dílen. V mnohých nebyla po válce již výroba obnovena a majitelé se většinou věnovali zemědělství.
Největší dílnou, která se zachovala, byla továrna na kameninové a hliněné zboží pod obchodním názvem ARA, založená v r. 1912 panem Arnoštem Rabštejnkem. Tento provoz se neustále rozšiřoval a postupem času zaměstnával i hrnčíře z ostatních uzavřených dílen. ARA se stala v roce 1951 sloučením tří soukromých hrnčířů jádrem výrobního družstva Keramo Kožlany.
V roce 1990 družstvo obdrželo výzvu k vydání původního objektu synům Arnošta Rabštejnka - původního majitele. Nemovitý i movitý majetek byl vydán a ihned opět družstvem odkoupen zpět a tím byla zachována výroba keramiky a hrnčířiny v Kožlanech.
Hrnčíři se sdružovali v cechy a zanechali v Kožlanech mnoho písemných památek. Z nich se dovídáme již od počátku 18. století o počtu mistrů, jejich tovaryších a cechovním životě. Jména uvedená v cechovních knihách svědčí o tom, že hrnčířské řemeslo se dědilo. Nacházíme zde hrnčířské rodiny Šubrtů, Hoffmanů, Rabštejnků a Vožehů.
Do poslední třetiny 19. století se v Kožlanech vyrábělo z místní hlíny, která byla dobře tažná a dala se vytočit do tenkého střepu, tzv. měkoty. Bylo to křehké nádobí vypalované na teplotu 900°C v homolových nebo milířových pecích, polévané klejtem, t.j. olovnatou glazurou a různými barevnými přísadami. Proti jedovaté olovnaté glazuře byly již od počátku 19. století vydávány zákazy, avšak hrnčíři ji stále používali pro její dostupnost a tavitelnost při nízké teplotě.
Od počátku 20. století došlo v Kožlanech ke stabilizaci počtu dílen, které pracovaly celou první republiku. Byly to hrnčírny malé a pracovali v nich 2-3 lidé, většinou příbuzní. Do 1. světové války pracovalo v Kožlanech 8 dílen. V mnohých nebyla po válce již výroba obnovena a majitelé se většinou věnovali zemědělství.
Největší dílnou, která se zachovala, byla továrna na kameninové a hliněné zboží pod obchodním názvem ARA, založená v r. 1912 panem Arnoštem Rabštejnkem. Tento provoz se neustále rozšiřoval a postupem času zaměstnával i hrnčíře z ostatních uzavřených dílen. ARA se stala v roce 1951 sloučením tří soukromých hrnčířů jádrem výrobního družstva Keramo Kožlany.
V roce 1990 družstvo obdrželo výzvu k vydání původního objektu synům Arnošta Rabštejnka - původního majitele. Nemovitý i movitý majetek byl vydán a ihned opět družstvem odkoupen zpět a tím byla zachována výroba keramiky a hrnčířiny v Kožlanech.